O exlibris - profesor František Dvořák

 

Současné exlibris

O české grafice se říká, že má mezinárodní zvuk. K tomuto postavení jí pomohla bezpochyby také tvorba knižních značek, čili exlibris. / Tyto drobné grafické originály už dnes nevznikají toliko proto, aby byly jako vlastnické označení vlepovány do knih, což bylo od patnáctého století jejich původní funkcí. Staly se sběratelským objektem. Důvod, proč se dnes exlibris vytvářejí, vtipně vystihl Vladimír Neff: „Je to lichotivé a povznášející a hoví to tvé přirozené samolibosti, když získáš od velkého umělce maličký sic, ale plně hodnotný plod jeho ingenia, navíc všeho nesoucí tvé jméno, tedy dílko určené výhradně jen tobě a tvé osobnosti..."/ Sběratelství, k němuž tvorba ex-libris cílí, je ve své podstatě krásným a také ušlechtilým projevem přirozené touhy po vlastnictví vzácných věcí, jaká se v mnohých formách projevuje v celých dějinách lidstva. Ale sběratelství exlibris je zároveň i reprezentací kulturnosti národa, k němuž tvůrce a jeho zákazník patří. Tvorba našich exlibris pronikla cestami zcela nezištných výměn mnohdy dál, než jsme doposud tušili, a je známa v oblastech, kde jinak o českém umění mnoho nevědí. Tak například v knize Marka Severina a Anthonyho Reida o současném evropském exlibris, vydané v Londýně v roce 1972, je z celkového počtu 523 reprodukovaných exlibris 78 děl českých autorů. Dánský vydavatel Klaus Rödel má v seznamu svých monografií o tvůrcích exlibris dobré dvě desítky knih o našich autorech a známý francouzský teoretik a sběratel Paul Pfister v katalogu k výstavě Renesance exlibris roku 1974 prohlásil Československo za kolébku obrody novodobého exlibris ve světě. Ostatně i výstava českého exlibris, uspořádaná v roce 1976 v Moskvě pod záštitou nejvýznamnějších institucí sovětské knižní kultury, dokládá, jaký smysl má tento druh umělecké tvorby ve veřejném životě; že sběratelé exlibris toliko neshromažduji práce různých autorů, ale také zcela osobními požadavky přispívají k vytváření nových hodnot širšího kulturního významu. / Naše současné exlibris se opírá o tradici, která patří v Evropě k nejstarším. Poněvadž tvorba exlibris je svou povahou užitková a je vázána — jako v dávných dobách, kdy umělci byli členy řemeslnických cechů — na objednávku, zůstal také exlibristům smysl pro jakousi stavovskou pospolitost. Už roku 1918 se tvůrci a sběratelé exlibris osamostatnili od Spolku českých bibliofilů a založili Československý spolek sběratelů a přátel exlibris. Po pěti letech přikročili k vydávání Sborníku pro exlibris a jinou užitkovou. grafiku. Současně vydal Bedřich Beneš Buchlovan soupis prvních 5000 českých novodobých exlibris (roku 1926). Viktor Roubal v roce 1928 uveřejnil seznam českých tvůrců exlibris jako vademecum sběratele a Miloslav Novotný pro Československou vlastivědu, díl 7, sestavil roku 1933 první přehledné dějiny českých exlibris. Na tyto začátky navázal dnešní Spolek sběratelů a přátel exlibris v Praze, který koná pravidelně každý týden schůzky spojené většinou s besedami a přednáškami, vydává vlastní čtvrtletník s původními grafickými přílohami a každým rokem — v poslední době několikrát za sebou v Chrudimi — koná sjezdy svých členů. V roce 1978 se kromě toho uskutečnil v Praze celostátní sjezd k šedesátému výročí vzniku organizovaného sběratelství exlibris v Československu. Mnozí z našich sběratelů se často zúčastňují mezinárodních sjezdů v různých evropských státech, na kterých československé exlibris zpravidla stojí v popředí zájmu, jak o tom svědčí množství nejvyšších cen. / Velké kolekce exlibris chová speciálně k tomuto účelu založená sbírka v Galerii výtvarného umění v Olomouci, kde se také roku 1968 konal dosud jediný sjezd evropských exlibristů u nás. Podobně orientovaný soubor vzniká v Chrudimi. Ze starších sbírek stojí v čele kolekce exlibris Národního muzea v Praze s několika desítkami tisíc exemplářů, následuje Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze s několika tisíci exlibris a po něm Památník národního písemnictví a Náprstkovo muzeum, kde však obsah souboru nepřekročil 19. století a není již doplňován. O exlibris u nás máme dosti bohatou literaturu, rozšiřovanou hlavně zásluhou členů Spolku sběratelů a přátel exlibris, avšak vydávanou před lety také grafickým sdružením Hollar (Metod Kaláb: Příležitostná grafika u uměleckém dřevorytu,1956) i zahraničními vydavateli se stále zvyšovaným zájmem. (Například Klaus Rödel si vyžádal od Václava Křupky text pro samostatný svazek Encyklopedie současného evropského exlibris. / I Náš výběr nesleduje ani tolik hlediska sběratelská; je spíš zaměřen k obrazu vývoje českého exlibris od roku 1945 do přítomnosti. Proto se na jeho začátku setkáváme ještě s dílem Maxe Švabinského, který po roce 1945 vytvořil jedenáct exlibris. Grafickým ateliérem Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze prošly dvě generace tvůrců (1910-1927), jimž naše umění vděčí především za vynikající technickou úroveň i kolektivní osobitost, označovanou jako Švabinského škola. Projevuje se nejčastěji v klasicky pevné kresbě a v dokonalém rozmísťování světla a stínu v prostoru i na objektech. V našem souboru je Švabinského škola reprezentována Cyrilem Boudou a Václavem Fialou. Od roku 1928 převzal vedení této speciální školy T. F. Šimon. Umělci, kteří z ní potom vyšli, diferencují se již také formálně, jak zde o tom podává svědectví dílo Ludmily Jiřincové a Emila Kotrby. Protějškem k této tvorbě — máme-li si udělat obraz o účasti generací — je robustní projev Josefa Váchala, vzdálený akademickému školení. Váchal navázal na tradici lidových pouťových obrázků rozmnožovaných dřevořezem a usiloval víc o zduchovnění obsahu uplatněním fantazijních představ. Z mladších výtvarníků se lidovými tisky obdobně inspiruje Zdeněk Mézl. / Z umělců, pro které rok 1945 znamenal začátek soustavnější grafické tvorby, v jejímž rámci vznikala i díla pro sběratele exlibris, uvádíme členy skupiny Sedm v říjnu — Zdenka Seydla a Josefa Lieslera — a jejich vrstevníky Zdeňka Sklenáře, Kamila Lhotáka a Otu Janečka. Jejich exlibris přinesla zcela novou, silně individualizovanou notu, oceňovanou také v měřítku evropském jako první projev vzpoury proti konvenci a tradicionalismu. V podobném duchu se nese tvorba Jaroslava Kaisera, Jaroslava Lukavského a několika vynikajících grafiků moravských, z nichž jsou v našem souboru zastoupeni Anna Grmelová, Dušan Janoušek a Ladislav Rusek. Naproti nim se nerozpakovali navazovat na klasické dědictví Vojtěch Cinybulk a Jiří Švengsbír. Nejmladší tvůrci českého exlibrís — například Vladimír Suchánek, Karel Demel, Michaela Lesařová-Roubíčková — založili své umění především na vystupňované virtuozitě přednesu, ale ani jejich tvorbě nechybí imaginativní poloha, blízká českému meziválečnému poetismu. / Úhrnný pohled na vývoj našeho exlibris nové doby ukazuje, jak se ve vzájemném prolínání vitality objednavatele a umělce formují specifické rysy této grafické disciplíny. Avšak předvádí nám také, jak se v tvorbě současného českého exlibris zrcadlí širší kulturní zájmy i aktuální vývojové tendence.

                                                                     František Dvořák

 

Vyšlo in: Dvořák, František: Současné exlibris, Odeon 1979

Autor pojednání (i knihy) František Dvořák (1920-2015) byl vynikající český historik umění, výtvarný teoretik a pedagog.