O exlibris a jeho tvůrcích v Koření

Od 3. března 2014 vycházejí celokrajsky v Denících Bohemia moje sloupky s názvem Koření. Zde zveřejňuji některé z nich, týkající se grafiky a grafiků:

Jihočeské Koření,  20. dubna 2015

Poklad i lék

Připomínají motýlí křídla droboučkou kresbou něžných čar, svět, jenž zběžnému pohledu uniká. Zvlněné trávy s kvetoucím pylem, let perleťovce, vzmach siločar i gesto jemné ženské ruky. Miniaturky domáckých krajin, cest, které vedou do dálek na hřívách koní. Jsou trochu poklad, trochu lék. Takhle hezky popsala grafické lístky zvané exlibris, česky ´z knih´ Milada Smrčková. Odmala mám rád krásné obrázky i krásné písmo. Zdědil jsem to po otci, který chtěl být sazečem písma či písmomalířem, ale kvůli válce a chudobě se vyučil truhlářem. Až do smrti měl rukopis krásný jak zámecký písař. A já, jeho syn, jsem si už jako dvanáctiletý zavedl velký sešit, do kterého jsem si vlepoval krásné kresby, většinou Mikoláše Alše či Julia Mařáka. Sešit se mi pak ztratil, a až po otcově smrti jsem jej našel v jeho věcech. Na deskách sešitu je jeho hezkým písmem připsáno: "Tohle se mi líbí." Měli jsme prostě stejnou krevní skupinu. Na theologické fakultě jsem měl tři roky na starosti dějepisnou knihovnu. Byla v ní i hodně stará díla, i rukopisy. Vzpomínám, jak na mne už tehdy dýchlo kouzlo lístků exlibris, které měly za úkol označit majitele knihy. Není proto divu, že jsem se nedávno stal organizovaným sběratelem těchto grafik, malých světů nádhery. Rád mám heraldická exlibris, na nichž jsou znaky majitelů knihy. S radostí dítěte beru do rukou ta knížecího rodu Schwarzenbergů či vyšebrodského opata Mickla, obojí z 18. století. Líbí se mi i exlibris vytvořená Cyrilem Boudou či jeho synem Jiřím. Je více umělců, kteří umějí nakreslit města, krajiny, lidi, ale tihle do toho dávají "něco", co nelze popsat, ale je to tam. Sbírám exlibris s loděmi. Voní dálkami a asi nezapřu stejné geny s dávným příbuzným, anglickým korzárem Francisem Drakem. A líbí se mi i tématické sbírky, třeba hudebních nástrojů nebo ilustrací k Erbenově Kytici. Při odpočinku usednu, uvařím si kávu, beru tu krásu do rukou a jen se dívám. Je to trochu poklad, trochu lék. Alois Sassmann

 

Jihočeské Koření, 29. června 2015

Chvála sběratelství

Sběratelé jsou šťastní lidé, napsal Johann Wolfgang Gothe, sám vášnivý sběratel kamínků. asi o tom něco věděl. Sběratelství je krásným prokletím, pořádným koněm, a je pořádně nakažlivé. A věřte, že se sbírá opravdu všechno. V časopise německých sběratelů vyšel nadšený článek z pera sběratelů litinových kanalizačních mříží. Akademický malíř a vynikající grafik a litograf Ladislav Josef Kašpar byl zase posedlý sbíráním knoflíků. Člověk by nevěřil, jaké knoflíky se dají různě po světě sehnat. Někdo sbírá pivní tácky, někdo originály od Zrzavého, proti gustu žádný dišputát, i když ten Zrzavý vyjde dráž. Já toho v životě sbíral hodně. Začal jsem, jako tehdy asi každý malý kluk, poštovními známkami. Pomáhal mi můj otec, který je slepoval z obálek. Z finančních důvodů jsme totiž sbírali jen ty, které nám někdo nalepil na dopisy a pohlednice. Jen občas jsem se šel pokochat do malého krámku s filatelistickými potřebami na budějovickém Žižkově náměstí. Vonělo to tam dálkami. A za dvě či tři koruny šlo koupit balíček známek s různou tématikou. Co na tom, že to byly známky jen ze spřátelených socialistických zemí, například Sovětského Svazu či Kuby nebo Bulharska. Stejně to fascinovalo. Pak jsem začal sbírat vatikánské známky, které mi každý rok k Vánocům posílala jedna naše rodinná známá. Kupodivu vždy přišly, žádný cenzor je nezastavil, byť na známkách byla křesťanská tématika. Nezapomenu na jeden Štědrý den (tehdy to byl pracovní den): všude padal sníh a pan listonoš Nedvěd přinesl dopis s těmito známkami. To byla nádhera! Nyní mám dost známých, kteří sbírají příležitostnou grafiku. Na ní je tolik krásy od našich umělců. A jako si myslím, že máme nejhezčí známky a betlémy světě, jsem přesvědčen, že je tomu tak  i s užitou grafikou. Kéž ušlechtilé sběratelství roste a vzkvétá. Zkulturňuje to člověka! V dnešní době konzumismu, kdy mnozí sbírají jen funkce a požitky, a mají jich někdy pěknou sbírku, je to moc potřeba. Alois Sassmann

 

 

Jihočeské Koření, 3. srpna 2015

Koně, slunce, ptáci a hvězdy (František Peterka)

V životě zažijeme několik velkých překvapení. Mne naposledy potkalo při zjištění, že můj otec má stejné předky, mlynáře Cmunty, jako akademický malíř, grafik a ilustrátor František Peterka z Čenkova u Malšic, od jehož narození letos uplynulo 95 let. Měl jsem tu čest si s mistrem popovídat jen jednou, ale bylo vidět, že přes všechna ocenění z celého světa zůstal nesmírně pokorným člověkem milujícím jihočeský venkov, k němuž měl hluboký vztah. Byl grafikem a básníkem domova. Jeho cesta za uměním ale nebyla ve venkovských podmínkách vůbec lehká. Vzdálen od velkých kulturních center se snažil udržet krok s vývojem umění a najít si svou vlastní osobní výtvarnou řeč. Návštěvy světových galerií mu otevřely nové obzory a byly vodítkem při hledání vlastního nezaměnitelného výtvarného projevu. Jeho obrázky byly nesmírně oblíbené a visí na stěnách snad všech domů v širokém okolí jeho bydliště. Mistr byl svého času odborníky a sběrateli ceněn stejně jako například Jan Zrzavý. Tento rodák z Oltyně obdivoval mj. díla da Vinciho, Michelangela, Giotta, Rembrandta, Chagalla, Piccasa. Z českých malířů měl nejraději Josefa Ladu. Peterka byl mj. členem sdružení grafiků Hollar, tvůrčí skupiny M 57 a uspořádal nespočetně výstav po celém světě. Obdržel mnoho výtvarných cen u nás i v zahraničí. Ilustroval hlavně sbírky poezie a vytvořil stovky drobných grafických lístků a exlibris. Vytvořil několik set dřevořezů, shrnutých do cyklů Zima, Krajiny domova, Písně horizontu a Návraty. Jeho díla jsou součástí sbírek různých galerií. V nedávno otevřené Galerii v Malšicích má umělec svou bustu a v Malšicích je i pochován. V jednom ze svých dopisů napsal: "Nakreslit člověka, krajinu a v ní strom, rybáře, koně, slunce, měsíc či hvězdu, ptáky, jak táhnou nad krajinou, to vše naplňuje moji duši i srdce přesvědčením, že jsem vyplnil svůj život, dal svým představám výtvarnou podobu a podílel se aspoň nepatrným dílem na našem umění."  Alois Sassmann

Jihočeské Koření, 31. srpna 2015

Jeho první exlibris bylo z Krumlova (Jiří Bouda)

Přede mnou leží na stole některá díla zemřelého malíře Jiřího Boudy. Navrchu je knížka malá rozměry, ale velká obsahem: Když se psalo c.k. Pojednává o Českých Budějovicích před sto lety. K její oblíbenosti u "Budějčáků" přispěl i ilustrátor Jiří Bouda svými půvabnými iniciálami u kapitol. Probírám se krásnými exlibris, která vytvořil. Byl neúnavný, přesný kreslíř, dokonalý dokumentarista světa. Jeho díla byla půvabná, měla ducha, který se dá těžko popsat. Tento žák Karla Svolinského uměl krásně namalovat téměř cokoli: motýly, borůvky, hračky, růži, tramvaj, opici s foťákem, secesní architekturu, ale i mravence. Proto jsem ho loni požádal o zhotovení mého prvního exlibris. Následovaly dopisy a telefonáty. Pan Bouda jakoby mi chtěl proniknout pod kůži, aby ten grafický lístek byl opravdu o mně. A podařilo se. Namaloval ho tak, jak jsem si představoval: kostel apoštolů Filipa a Jakuba v Katovicích s místní farou, kde jsem před čtvrt stoletím začínal své působení. A před nimi já a moje budoucí manželku s kytarou. Až mne mrazí, když si uvědomím, že tohle dílko bude v soupisu jeho exlibris možná poslední. Asi je to osud. Vždyť své úplně první exlibris namaloval Jiří Bouda před šedesáti lety též pro Jihočecha, archiváře Navrátila. Ten na něm sedí u otevřeného okna a je vidět českokrumlovskou zámeckou věž. Pan Bouda miloval vše, co jezdí po kolejích: vlaky, tramvaje, horské dráhy. Není divu, že vytvořil krásné grafické soubory a kresby i k různým výročím železnice na jihu Čech. Jeho soubor o koněspřežce mají vystavený ve vídeňském technickém muzeu. O Křižíkově elektrické dráze Tábor-Bechyně vytvořil soubor litografií a k jejímu stému výročí navrhl a sám vyryl poštovní známku s "Elinkou". Ve svých sedmdesáti letech vykonal na počest své zemřelé manželky Jany obdivuhodnou pouť na kole do španělské Compostely. V posledním dopise mi Jiří Bouda psal, že se těší na naše letošní podzimní setkání. Bohužel, to se nečekaně odkládá.   Alois Sassmann

 

Jihočeské Koření, 9. listopadu 2015

Fouknutí pod křídla (Karel Franta)

Minulý týden jsme slavili Karla a já přemýšlel, kterému z nich mám popřát. Dodal jsem si odvahu a zatelefonoval Karlovi, na nějž dnes již málokdo vzpomene. A sice akademickému malíři Karlu Frantovi. Ten je držitelem vyznamenání OSN Grand Prix UNICEF a je zapsán i na čestné listině Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. Obě ocenění patří k největším uznáním, které může ilustrátor ve světovém měřítku získat, jakási obdoba Nobelovy ceny. Přesto je nesmírně pokorným člověkem, navíc velmi vtipným. O velkém přátelství s Františkem Nepilem pojednává jeho líbezná knížka o cestování s ním po Švýcarsku. V knize jsou dvě kapitoly, které mne velmi zasáhly, a které si často čtu. Jedna je o betlémech (Karel Franta vytvořil dva nádherné české betlémy) a druhá o kalendářích, jichž ilustroval celou řádku. Pro mne je však tento malíř spojen především s mým dětstvím. Nezapomenutelné byly jeho ilustrace v časopisech Ohníček, Větrník, Pionýr či jeho karty Pirátské kvarteto. V padesátých letech, kdy byly v nemilosti obrázkové seriály, udělal právě Franta zásadní průlom, když riskoval a vytvořil vlastní komiks "Tajemství přístavu" s tajemným, dobrodružným dějem. Jeho atmosféra nebyla daleko od Foglarových Stínadel. Jak já čekal na každé číslo Ohníčku s dalším pokračováním jeho dalšího seriálu Malý Vinnetou! Když jsem letos na jaře již starému a nemocnému mistru děkoval za jeho dílo, poslal mi dopis ofrankovaný jeho krásnými vánočními známkami, do něj přiložil tři dílka s jím oblíbeným hudebním motivem a napsal: "Potěšily mne Vaše řádky, že Vás zaujala moje práce. Vždycky to člověku udělá radost. Váš dopis je pro mě jako když vítr foukne pod křídla - a zase se kousek letí dál s pocitem, že jeho práce má smysl." Mistře, leťte dál a rozdávejte radost, například vaší Malovanou muzikou, knihou, která Vám má vyjít, a kterou, jak jste mi řekl, byste ještě rád spatřil. A i my, vždyť každý občas potřebuje fouknout pod křídla.      

 

Jihočeské Koření, 30. 5. 2016

                                                                             Rytíř z Velenic (Adolf Born)

Poslední půlrok je dobou temna české grafiky. Umírá jeden velký umělec za druhým. Minulý týden měl pohřeb asi nejznámější z nich, Mistr Adolf Born, nepřehlédnutelný svým stylem, svými osobitými názory i svým velkým knírem. Ten si nechal narůst roku 1968. Nikoliv jako protest proti okupaci, ale jako vnitřní protest proti státu, za který se styděl. My, Jihočeši, pak můžeme být hrdi na to, že to byl náš spolurodák, narozený v Českých Velenicích, městečku na hranicích s Rakouskem, které vzniklo až dva roky po první světové válce odtržením od rakouského Gmündu. Mistr prožil své dětství v tomto česko-rakouském dvojjazyčném světě Vitorazska, který dobře znala i naše rodina. Příbuzní Bornovi u nás na Jihu zůstali stále, takže je tu navštěvoval a jižní Čechy, zvláště pohraničí ho ovlivnilo navždy. Zvláště pak skutečnost, že přes Velenice stále jezdily vlaky na Vídeň, a to v něm probudilo touhu po dálkách, po cestování. Měl jsem tu čest si s Mistrem vyměnit několik dopisů. Vždy odpověděl, vždy poslal některou svoji grafiku, naposledy péefko pro rok 2016, k němuž mi připsal: "Děkuji za požehnání". Adolf Born byl vtělená noblesa, člověk ze "starého světa". Odmítal mobil: "Přece se nebudu s někým bavit na ulici." Miloval Turecko. Tvrdil, že Češi mají podobný smysl pro humor i pro "bordel". Utkvěla mi v paměti i jeho myšlenka, že mládí končí v osmdesáti letech. Vida, tak to si musím těch svých zbylých dvacet pět let mládí ještě pořádně užít. Mistr taky prohlásil: "Ačkoliv mám spousty výhrad vůči některým českým vlastnostem, hluboce obdivuji české malíře, výtvarníky, grafiky a cestovatele." Mohu jen souhlasit. Když jsem byl malý, říkal mi můj otec, že nejhezčí na světě jsou české betlémy. Když jsem dospíval řekl mi: "Pamatuj si, že nejhezčí jsou český holky." I to mohu potvrdit. A já k tomu dodávám: čeští grafici patří ke světové špičce. Prokázal to svým dílem i celosvětově oceňovaný Adolf Born, mj. Rytíř francouzského Řádu umění a literatury.