O církevní heraldice    

Stručně o heraldice

Heraldika je nauka o znacích a umění je tvořit. Proto je heraldika zároveň věda i umění-skromněji řečeno-stojí na pomezí historických věd a výtvarných umění. (Karel Schwarzenberg: Heraldika)

Obvykle se uvádí, že používání znaků (znakových figur) se poprvé uplatnilo v křížových válkách (1095-1270), v nichž se pro rychlou orientaci válčících začalo používat obrazových symbolů. Těmi se označovaly praporce vojenských oddílů a jednotlivcům jejich štíty. Zrušení šlechtictví v Československu roku 1918 vytvořilo pro někoho heraldiku za uzavřenou záležitost. Přesto se však heraldika dodnes živě uplatňuje v oblasti:

-- státní (znaky státní, znaky krajů)

-- městské (znaky měst, městysů a obcí)

-- znaky církevní (osobní a intitucí)

Církevní heraldika

Je dodnes živá u některých církví (římskokatolická, řeckokatolická, starokatolická, anglikánská, církve reformované). Zvláště rozvinutá je u církve římskokatolické a anglikánské.

Jestliže se vznik obecné heraldiky klade do dob křižáckých válek, doba vzniku církevní heraldiky se proti světské opozdila. Znaky mají církevní instituce, komunity, kláštery a jednotliví duchovní-pokud si znak zvolí.  Znak byl užíván nejen vyššími církevními představiteli, ale i nižšími osobami duchovního stavu a příslušníky některých řádů nebo klášterů. Mnohý si ve středověku přinášel ke znaku církevní hodnosti i své rodové znamení. Jen prostí členové žebravých a mnišských řádů se heraldiky nezúčastňovali, neboť jim to odpírala přísná řehole.

I církevní osoby a instituce používají štíty, ale zatímco světská heraldika umisťuje nad štítem přilbice, klenoty a pokrývky, církevní znaky mají odznaky duchovní "moci": klobouky se šňůrami a třapci, kříž, mitru a berlu.

Na rozdíl od světského znaku (který byl udělen, dědil se apod.) se církevní znak získává:

- příslušností k církevní komunitě

- nabytím církevní hodnosti.

Do udělení církvních znaků král nezasahoval (jak tomu bylo ve světských případech) a volba znaku při nabytí církevního úřadu byla ponechána především na vůli nositelů.

Znak byl užíván nejen vyššími církevními představiteli, ale i nižšími osobami duchovními a příslušníky některých řádů a klášterů.

 

V římskokatolické církvi se dnes užívání znaků řídí tzv. Motu proprio papeže Pavla VI. z 31. 3. 1969. To je důležitou instrukcí upravující oblečení, titulování a užívání znaků kardinálů, biskupů a nižších prelátů. zatímco v titulování a oblečení byly zavedeny změny, i nadále bylo kardinálům a biskupům dovoleno užívat jednoduché a zřetelné znaky. Odstranilo se však zobrazování mitry a berly nad znakem a za štítem je pouze kříž převyýšený kloboukem. Současný papež Benedikt XVI. provedl "revoluční" změnu ve znaku papežů, když odstranil nad svým znakem tiáru (korunu trojí  moci) a má nad štítem mitru s klíči a pod znakem arcibiskupské pálium.

 

Znak papeže Benedikta XVI.

 

 

Znak kanovníka

 

 Kříž

má v církevní heraldice výjimečné postavení i tím, že se objevuje i jako prosté znamení mimo štít. Je mnoho druhů křížů (latinský, sv. Jiří, kotvicový, patriarší, jeruzalémský, templářský, svatopetrský, svastika, terčový, pravoslavný, ondřejský, egyptský, korunový, osmihrotý,, jetelový, liliový, hvězdový atd. atd.)

Znak kardinála - benátského patriarchy Marco Ce s patriarším křížem

 

Klobouky

jsou dnes hlavním atributem církevního znaku a určují stupeň hodnosti nositele. jeho důležitou vlastností je barva.

V římskokatolické církvi používají kardinálové klobouk červený, patriarchové, arcibiskupové, biskupové a opati s biskupskou jurisdikcí zelený klobouk,

apoštolští protonotáři, domácí preláti fialový klobouk

opati, řádoví generálové, provinciálové, kanovníci, děkani a faráři mají klobouk černý.

Klobouky jsou používány také v anglikánské (viz tam) a starokatolické církevní heraldice.

 

Kněžský (farářský) znak s černým kloboukem a jedním střapcem.

 

 Třapce a uzly

jsou zavěšeny na šňůře, která splývá z klobouku a je provlečena jeho střechou.

Podle církevního heraldika Bruna B. Heima:

kardinálové mají na obou stranách znaku po 15 červených třapcích

arcibiskupové po 10 zelených třapcích

biskupové po 6 zelených třapcích

opati a probošti po 6 černých třapcích

kanovníci po 3 černých třapcích

provinciálové řádů a děkani po 2 černých třapcích

faráři po jednom černém třapci z obou stran znaku. 

Nepočítají se třapce nad kloboukem, které slouží k ozdobě a uchycení.

Ve starší době se místo třapců užívaly uzle, navlečené na šňůře a obtočené kolem znaku a též splývající z klobouku.

Heslo

součástí církevního znaku může být i heslo (je velmi často); význam a smysl hesla u znaku duchovní osoby je jiný než u znaků světských nositelů: duchovní svým heslem vyjadřuje hlavní myšlenku svého poslání, oblíbený citát z bible apod.

Znak kardinála Tomáše Špidlíka s heslem? Ex toto corde (Z celého srdce). Protože kardinál Špidlík je kněz a není biskup, nemá za znakem kříž.

 

Znaky duchovních rytířských řádů

a jejich příslušníků jsou velmi zajímavé. Ti si do svých rodových znaků přidávají i symboly řádu. Řádoví rytíři si většinou kladli znak řádu do hlavy rodového štítu. Od 17. a 18. století se ujala praxe podkládat rodový štít řádovým křížem (nejznáámější u malézských rytířů či u lazariánů).

 Shrnutí:

Církevní heraldika tvoří jednu z nejobtížnějších součástí heraldiky, protože v ní neplatí zásada dědičnosti a každý znak je nejen jiný, ale mnohdy dochází i k porušení vžitých zvyklostí. Patří dodnes k živému odvětví heraldiky, byť někdy opomíjenému.

 

Alois Sassmann