Salesiánem Dona Boska (1982-1993).

Tzv. pastýřský kříž, symbol salesiánů. 
S hlavním představeným salesiánů, Italem Donem Egídio Viganö na jaře roku 1990, když mi předával tzv. pastýřský kříž.

 

 

Moje základní data u salesiánů:

11. 12. 1982 započat noviciát (Žandov), novicmistr P. Jaroslav Kopecký

10.12.1983 první sliby (Vodňany, před provinciálem Ladislavem Vikem)

21.2.1987 obnova slibů (Sobotka, před vikářem Benno Benešem )

24.8.1989 doživotní sliby (složeny v Příchovicích před P. Vikem)

30.6.1990 vysvěcen na kněze (ČB, biskup Miloslav Vlk)

1.7.1990 primice v mojí rodné farnosti. Byla to první primice v nově zřízené farnosti salesiánů v Českých Budějovicích - Čtyřech Dvorech.

11.11.1993 reskriptem vatikánské Kongregace pro instituty zasvěceného života v Římě, protokol č. 27535/93 jsem byl uvolněn na vlastní žádost z doživotních slibů u salesiánů Dona Bosca.

 

Jak jsem se potkal se salesiány.

S prvním salesiánem jsem se setkal v osobě Josefa Kopeckého staršího v květnu roku 1979 na faře v Čížové u Písku, kde byl program části katolické mládeže z Českých Budějovic. Josef mi doporučil tzv. „školu v přírodě“, kterou pořádal v létě 1979 na Hoře sv. Kateřiny v severních Čechách tehdejší bohoslovec IV. ročníku Josef Dolista. Spolu s ním tam byl ještě Pavel Kuchař z Ostravy („učitel“) a jmenovaný Josef Kopecký st. Ten mi na akci poprvé prozradil, že je tajným salesiánem (řády a kongregace nesměly za komunistů oficiálně fungovat). Projevil jsem zájem o členství v kongregaci a tak jsem koncem září 1979 přijel do Jenče u Prahy, kde bylo setkání tzv. aspirantů.. Pak jsem v Praze navštívil ten samý víkend Benna Beneše, kterému mě Josef Kopecký představil. Benno mi řekl, že v ty dny nastupuje na vojnu do Budějovic salesián Jiří Kašný a dal mi pro něho doporučující dopis. Tak začal můj kontakt se salesiány. Do 1980 jsem jezdil na setkání aspirantů, ale na jaře 1980 jsem oficiální kontakt přerušil . K salesiánům jsem se vrátil až v únoru 1982 po návratu z vojny.

Má účast na tajném teologickém studiu.

Studia jsem započal latinou, kterou mě nejprve učil od r. 1979 provinciál redemptoristů (a náš vzdálený příbuzný) P. Jan Jaroš. Po příchodu salesiánů do Českých Budějovic mě ji učil nejprve Ing. Jaroslav Kuchař a potom Ing. Zdeněk Demel. Tato výuka trvala od roku 1980 až do mého odstěhování do Brna v únoru roku 1985.

Roku 1983 jsem započal tajná studia filosofie. Učil mě ji vynikajícím způsobem Ing. Jiří Zezula. Jezdil jsem za ním každých 14 dní na soboty do Brna. Studia se spolu se mnou ještě zúčastnili Václav Čáp a jakýsi Jenda z Uničova.

Pak jsem se začal účastnit tajného vyučování dogmatiky Josefem Zvěřinou, který jezdil do Českých Budějovic. Výuku zorganizovali salesiáni. Chodit na ni mohli i vybraní a „prověření“ jednotlivci. Výuka byla jednou měsíčně celý večer.  Zvěřina nás i zkoušel.

Prvotní salesiánská „tajná“ komunita v Českých Budějovicích byla personálně obsazena takto: Jiří Kašný, Jaroslav Kuchař, já a Bohuslav Richter, novici. Později přibyl Ing. Zdeněk Demel, který byl ředitelem komunity. Ke konci mého bydlení v Budějovicích ještě přibyl bohoslovec Pavel Liška. 

 

Účast na salesiánské činnosti.

Když jsem začal aspirantát a noviciát, jezdilo se na tzv. formace, kde nás seznamoval se salesiánskou spiritualitou náš novicmistr Jaroslav Kopecký. Jezdilo se do Žandova, Bykáně, ale třeba i do Hejnic či na Moravu. Tzv. „cvičení šťastné smrti“, které salesiáni mají, bylo každý měsíc v rámci jihočeského kraje většinou v bytě u Zdeňka Demela ve Čtyřech Dvorech.

V rozmezí let 1982-1988 jsme vedl tři dětské tábory a jeden pro mládež (nejen) z jihu Čech. Většinou jsme bývali na vypůjčených chalupách od známých. Proto se akcím říkalo „chaloupky“. Později si naše řeholní komunita zakoupila objekt – chalupu v Písecké Smolči na Vltavotýnsku. Tam jsme pak jezdili na řádové akce i na tábory s dětmi. Jezdili tam i salesiánští spolupracovníci. Byl jsem tam již jako kněz na některých jejich akcích.  Práce s dětmi mě vždy bavila a té jsem zůstal věrný dodnes pořádáním dětských letních táborů.

Mokrý Lom roku 1988 - jako tajný salesián - 1. zprava - vedu dětský tábor (tzv. chaloupku).

 

Bohoslovcem v Litoměřicích

Počátkem roku 1985 jsem se přestěhoval do Brna, kde jsem pracoval jako sanitář na úrazové nemocnici. Tím jsem se začlenil do brněnské salesiánské komunity. Naším ředitelem byl P. Oldřich Med (bratr známého misionáře Jana Meda), ke kterému jsme pravidelně jezdili na jeho faru do Rosic u Brna.

Od října téhož roku jsem nastoupil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, kde jsem byl součástí tajné komunity bohoslovců-salesiánů. Bylo nás v semináři ze všech řádů a kongregací nejvíce. Pořádali jsme společné akce (výlety) v neděli, případně o prázdninách jsme jezdili na chatu, propůjčovanou jednou rodinou v Příchovicích v Jizerských horách. Tam se konala i silvestrovská  setkání a tzv. „federály“- setkání všech kněží a bohoslovců-salesiánů ať již ve veřejné či tajné duchovní službě. Nezapomenutelné byly tzv. „federály“ na Slovensku v Roháčích.  V předposledním a posledním ročníku bohosloví (1988-1990) jsme byli na pokoji již jen spolubratři salesiáni.  Jedenkrát měsíčně jsme se tajně scházeli u vchodu do bývalé továrny „Richard“ . Velmi často jsem tehdy chodil na hrob pana kardinála Štěpána Trochty, salesiána pochovaného v Litoměřicích, kde byl sídelním biskupem.

V listopadu 1989 jsme se zúčastnili svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě. Když jsme se vrátili, nastala tzv. sametová revoluce a s ní přišla svoboda. K ní patřilo i veřejné vystoupení řeholníků a řeholnic z ilegality. Na Hromnice roku 1990 jsem se zúčastnil prvního svobodného a veřejného setkání řeholníků v klášterním kostele v Praze na Strahově.

Se spolubratry na výletě podél řeky Ohře.

Divadlo, k němuž jsem napsal scénář a které jsem režíroval: tzv. federál, Příchovice roku 1988.

 

V řeholní komunitě ve Strakonicích

Po dohodě s diecézním biskupem Miloslavem Vlkem nás řeholní představení poslali tři salesiány-kněze do Strakonic a okolních farností, kde jsme měli působit jako komunita. Ta však od samého počátku moc dobře nefungovala a postupně jsme všichni tři z řeholní kongregace salesiánů Dona Boska na vlastní žádost vystoupili.  U mně se tomu tak stalo na podzim roku 1993 a byl jsem inkardinován do českobudějovické římskokatolické diecéze.

Činnost s dětmi a mládeží na Strakonicku:

Shrnutí

V době totality a v určitém životním období pro mne členství v salesiánské kongregaci velmi mnoho znamenalo a bylo pro mě přínosem. Můj život byl s ní spojen přes 14 let. Této řeholní rodině vděčím za duchovní formaci, za mnoho krásných akcí a umožnění neoficiálních a velmi kvalitních teologických studií. Členství v kongregaci pro mne také znamenalo velkou posilu v době pronásledování, výslechů na estébé apod. Taky jsem skrze ni navázal mnoho kontaktů. Z těch však téměř všechna vzala za své po mém vystoupení  z kongregace.

Těší mne, že mi stále zasílají svůj časopis Salesiánská rodina, kde se dozvídám, co je nového. Také svatého Dona Boska, zakladatele této kongregace, si stále velmi vážím a snažím se i nadále pracovat s mládeží a přivádět ji k Bohu, což považuji za mé celoživotní poslání.