Jak může vypadat Vzkříšení - skutečný příběh

24.04.2011 12:15

Kněz Michail Orlov prožil těžké dětství. Narodil se na Ukrajině. Když mu bylo šest let, popravili komunisti jeho rodiče, protože ti byli křesťané. Starší sestra zmizela beze stopy z domu a jediné příbuzné, jakési tetě Lubě, se podařilo malého Michaila převézt z Ukrajiny do Francie. Tam vyrůstal, tam vystudoval na kněze. Po kněžském svěcení ho biskup vybral, aby působil jako duchovní v táboře pro uprchlíky z Polska a Ukrajiny a jiných států východní a střední Evropy, protože Michail znal několik slovanských jazyků a mohl tak prospět těmto lidem bez vlasti.

V soustřeďovacím táboře si kněz Michail brzy získal srdce emigrantů – ať už věřících či nevěřících. Od rána do večera chodil po barácích a všechny povzbuzoval a utěšoval.

V uprchlickém táboře byla ale jedna žena, která se mu vždy vyhýbala. Jakmile ho spatřila, tak utekla do svého baráku.

Jednou v noci někdo silně zabouchal na dveře u bytu kněze Michaila a oznámil, že právě tato Ruska má srdeční záchvat a umírá a aby jako kněz k ní přišel. Kolem staré ženy byl už houf zvědavců a žena stále jen vykřikovala: „Peklo, peklo si zasloužím.“

Kněz Michail poprosil lidi, aby odešli a nechali ho s umírající o samotě.  Žena stále vykřikovala, že si zaslouží jen a jen peklo.

Kněz se ji snažil utěšit slovy, že Bůh je milosrdný a odpustí člověku každý hřích, pokud ho člověk vyzná a lituje ho. Ale žena se nedala odbýt a vykřikovala, že i lidé v nebi by jí zlořečili. Kněz jí utěšoval, že v nebi panuje jen láska.

Umírající se na něho zahleděla a řekla: „Vy takhle mluvíte, protože neznáte můj hřích. Když jsem byla malým děvčetem, všichni se mi smáli, že jsem z křesťanské rodiny.  Když mi bylo 14 let, ve škole mi namluvili, abych udala rodiče, že jsou věřící a že se v noci tajně modlí před ikonou. A tak jsem rodiče udala. Rodiče uvěznili, odsoudili na smrt, zastřelili a spálili... Tehdy jsem byla ráda, že už se mi nikdo nebude smát, že jsem z věřící rodiny a že jsem pokrokový sovětský člověk. Ale dnes už vím, že jsem prokletá a půjdu do pekla.“  „Už roky a roky nosím v srdci to peklo. Proč já raději neutekla se svým bratrem Michailem do Francie? Ale já nemohla, neměla jsem pas.“

Kněz Michail zůstal otřesený celý bez sebe: ta stará žena, která před ním umírala s peklem v srdci byla jeho zmizelá sestra.

Tiše jí řekl: „Aničko, já jsem tvůj bratr Michail“. Stará žena se na něho podívala. Takhle už ji dávno nikdo neřekl. "Tak tys Michail, můj bratr?"

Pak mu s nesmírným smutkem řekla: „Tak, teď jsi slyšel můj hrozný hřích, že já mohu za vraždu našich rodičů.“

Michail jí řekl: „Sestro moje, Pán Bůh to tak zařídil, že já jsem vyslechl tvé vyznání a jako kněz Kristův mám tu moc Ti oznámit, že Bůh ti tvé hříchy odpouští, pokud jich lituješ“

„Lituji z celého srdce“

„A já tě tedy rozhřešuji ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Anna vzala do svých horkých rukou ruku svého bratra a křečovitě ji stiskla: „Ještě jedna věc mě trápí...co řeknu našim rodičům, až se s nimi setkám na věčnosti?“

Michail jí řekl: „To, co řekl marnotratný syn, když se vrátil domů: milovaná maminko, milovaný tatínku, zhřešila jsem proti nebi i proti vám....“

Umírající po něm zopakovala tato slova: "Milovaná maminko, milovaný tatínku.....zhřešila jsem proti nebi i proti vám." . Pak se jí ruce křečovitě sevřely.

Když kněz Michail viděl, že její hasnoucí oči se upřely kamsi do neznáma, jemně je zavřel. Jeho sestra naposledy hluboce vydechla a na její tváři se rozhostil hluboký pokoj.

Otec Michail klesl na kolena a modlil se: „Bože, dnes jsem viděl a zažil, co je to vzkříšení. Děkuji ti za tvou lásku.“ 

Neděle Vzkříšení, Tábor, 24. 4. 2011

 

—————

Zpět