Postní tématické kázání o modlitbě 3

Kde se modlit?

Modlit se máme především v domě našeho Otce (kostele) a potom ve svém pokoji. V něm by měl být aspoň kout, který by mi to umožňoval svou úpravou  a zařízen tak, aby se mi v něm s Bohem dobře rozmlouvalo. I když se rodina modlí společně, i když se manželé modlí společně, přesto by měl mít každý vyhrazeno své místečko, kde hovoří se svým nebeským Otcem. Jak to krásně vyjádřil ve své písni Samuel Kaleta: „Každý by měl mít svůj malinký kout, kde může snít, do dálek plout, kam chodívá, když chce se skrýt a všechnu špínu ze sebe smýt.“

Postoje při modlitbě

U modlitby klečíme, čímž vyjadřujeme úctu k našemu Bohu: Pane, zde jsem, klaním se ti. Takhle to bylo zvykem u nás doma. V ložnici si tatínek s maminkou klekli k posteli (já jako malé dítě s nimi) a modlili se. Byl to pro mě zážitek: vidět tatínka, který byl pro mne v určité etapě dětství vším (všechno uměl, chlubil jsem se jím ve škole) – jak klečí před někým ještě větším, než je on. Vyprávěla mi maminka, že i  její předkové dokud mohli, tak před spaním si klekli k posteli a modlili se.

Pak je další postoj: při modlitbě stojíme; to je nejčastější postoj při liturgické modlitbě:  mši svaté, breviáři. Stáním vyjadřujeme naši připravenost a úctu: Pane, zde stojím před Tebou, já tvé dítě, a hledám tvou tvář. Anebo biblické: „Zde stojím, pošli mě...“.

Při modlitbě též sedíme, ovšem ten posed by měl být správný, vzpřímený, ovládaný (ne, že je to skoro pololeže). Tímto postojem zase vyjadřuji postoj: „Pane Bože, jsi můj otec-tatínek. Dovol mi, abych si u Tebe chvíli sedl a byl s tebou a naslouchal Ti.

Jsou však lidé (mezi ně patřím i já) kterým vyhovuje při modlitbě nejlépe chůze. Někdo prostě nevydrží dlouho sedět a potřebuje pohyb. Nejlépe se mu modlí, rozmlouvá s Bohem, když jde krásnou přírodou, lesem apod. Zde se může připojit i modlitba rozjímavá (příklad: lípa, strom v přírodě – tys ji tu pro mne připravil, věděl jsi, že jednou půjdu kolem a posadím se v jejím stínu, budu vdechovat její krásnou vůni atd.).

Základní projevy modlitby

Nejlépe je vyjadřujeme při mši svaté v chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu; je jich pět: Chválíme tě, velebíme tě, klaníme se ti, oslavujeme tě, vzdáváme ti díky.

A. Chvála a velebení: modlitba chvály spočívá v tom, že máme radost, že náš Bůh je tak vznešený a mocný. Chvála dá naší duši krásu, rozlet, pohodu. Celý den se změní, když si ráno řeknu: Bože, celý vesmír, celá příroda, všechno co jsi stvořil tě chválí. I já tě dnes chci oslavovat a chválit vším, co budu dělat. Naučíme se tak dívat více na něho, našeho Boha, než na sebe.

B. Prosba: lidské srdce hledá podvědomě bytost všemohoucí, protože náš Otec ví, co potřebujeme, ještě dříve než ho prosíme. Za co máme prosit: 

i) aby se v našem rozpolceném a ničeném světě obnovilo Boží království, ráj, harmonie, které tu byly na počátku při stvoření.

ii) aby nám Bůh odpustil naše hříchy (nejen moje, ale všech lidí)

iii) abychom došli spásy (nejen já, ale i moji nejdražší, moje rodina, moje město, můj národ, celý svět).

iv) každý má jistě své vlastní potřeby, starosti, problémy, které Bohu bude svěřovat. Vždy by to ale mělo být v tom duchu Ježíšovy velekněžské modlitby: „Ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“ (Mt 26,39) Anebo: „Pokud se to nepříčí tvé vůle, ať se tak stane.“

C. Modlitba díků – Denně máme děkovat Bohu za vše, co nám dává. K tomu je nejvhodnější večerní modlitba. Ale i když se nám přes den stane něco pěkného: Díky Bože!

D. Klanění (adorace) Musíme se učit klanět, adorovat před Bohem, protože velmi často zaměňujeme modlitbu s prošením. Klaním se Bohu ne proto, že je silnější a větší než já, ale proto, že je dobrý. Je to modlitba ticha, kdy se skláním před svým Tvůrcem a odevzdávám se do jeho náruče, ve které se jednou probudím, až přejdu práh věčnosti.

Tábor 27. 3. 2011