Vojtěch Cinybulk

(1915-1994)

Grafik, loutkář pedagog. Více o něm zde: magic-exlibris.webgarden.cz/rubriky/dalsi-autori-a-i/cinybulk-vojtech

Více o něm též článek pod těmito ukázkami z jeho díla.

Svatí Vojtěch a Václav na exlibris pro Marii Mazáčovou.

Svatá Barbora a svatý Ambrož.

Madona s dítětem na exlibris pro Jaroslava Lohynského.

Krásné exlibris pro moji tetu, pí Jiřinku Hlinovskou z Tábora a na Houdkovicích.

Vojtěch Cinybulk: Grafika je pro mě smyslem života

Podzim začínal barvit listí na stromech a do ateliéru Vojtěcha Cinybulka se navracel klid a tvůrčí pohoda narušená četnými gratulanty a větším množstvím korespondence než bývá běžné. Sedmdesátka si zasloužila oslavu. Životní jubileum umělce dalo jeho četným přátelům příležitost vyslovit jedno z nejprostších, ale nejobsažnějších slov — děkuji. Děkuji za radost, za krásu, za pocit štěstí . . .

Sedmdesát let života člověka, jehož posláním se stalo umění, představuje nepřebernou zásobu pocitů, prožitků a zkušeností. Jaké jsou, čím jsou okořeněny, že jejich výsledkem je osobitý výtvarný projev? Nemusel jsem Vojtěcha Cinybulka příliš vyzývat к tomu, aby se ohlédl nazpět. Začal jsem vlastně vzpomínat sám. Na to, jak jsme v jednom podkrkonošském městě zhruba před třiceti lety hráli s partou kluků a holek loutkové divadlo, a nejúspěšnější hrou bylo Zmoudření ševče Fanfrnocha od V. Cinybulka. Viděla ji snad celá čtvrť a i honorář byl nebývalý, dvacet korun. Nosy se nám bořily do dortů a limonádu jsme pili z láhve ... Mezi loutkami v ateliéru Vojtěcha Cinybulka se mi ta vzpomínka vrátila, a je hezká. Vzpomínky vlastně bývají ještě půvabnější než skutečnost.

„Dětství jsem prožil na Malé Straně v Praze," začal vyprávět umělec a podle zabarvení jeho hlasu jsem cítil, že se vrací do míst a časů mu velice drahých. „Bydleli jsme v těsném bytě bez příslušenství, v typickém domě s pavlačemi. Z oken bylo vidět tmavou vysokou zeď klášterní zahrady. Proto byly pro mě tolik vzácné úniky ven. Na slunce, na rozkvetlý Petřín, Hrad, s pohledem na lesknoucí se střechy po dešti. Největším zážitkem byla návštěva loutkového divadla v malostranském Sokole. Otec v něm hrál a brával mě často na zkoušky i představení. Znal jsem většinu her tehdejšího repertoáru. Divadlo jsem měl i doma, a tak jsem reprízoval, co mě zaujalo na „velké" scéně. V dospělosti se záliba změnila v povolání. Seznámil jsem se s Josefem Skupou a pracoval pro něho jako výtvarník. Psal jsem také hry. Po válce jsem se zúčastnil zakládání stálých loutkových divadel. Navazovali jsme na velkou loutkářskou tradici v Čechách, ale bez profesionálních loutkoherců nešlo hned dosáhnout vysoké úrovně. Potřebovali jsme si je vychovat. S Josefem Skupou a několika dalšími nadšenci jsme otevřeli loutkářskou katedru na divadelní fakultě AMU. Skupa byl jejím vedoucím, já jeho zástupcem."

Vojtěch Cinybulk zůstal loutkářské škole věrný až do konce šedesátých let, kdy u něho převážila další láska — grafika. „Zbývalo mi na ni málo času. Cítil jsem, že ji zanedbávám, a tak jsem jí to chtěl vynahradit." Loutky a grafika. Nikdy nestály proti sobě. Tyto lásky nepoznaly žárlivost, vždy se však navzájem ovlivňovaly. I proto také první Cinybulkovy grafické pokusy měly za námět loutky. Začínal škrabací technikou, jí také v roce 1943 vytvořil první exlibris. „V roce 1946 mně půjčil profesor Šváb rydlo a já mohl do dřeva vyrýt první práci. Byla to novoročenka. Na dřevoryt jsem se pak záměrně soustředil a považuji ho za techniku technik. A proč se tolik věnuji exlibris? Zpočátku to bylo i proto, že jsem si na něm mohl vyzkoušet různé techniky, ale později jsem si stále víc a víc uvědomoval, že mám možnost na malé ploše vypovědět hodně nejen o sobě, ale i o charakteru objednatele. Navíc, když se dílo podaří, udělat ještě radost četným sběatelům u nás doma i v zahraničí."

Lístky Vojtěcha Cinybulka patří ve sbírkách к nejvíce ceněným. A je jedno, jde-li o dřevoryty nebo litografie, kterým se začal věnovat v šedesátých letech, Jeho loutky nás vracejí do pohádkového světa dětství, hledáme v něm harmonii. Poezii, která vyvěrá z nejširších citů, a díky Cinybulkovým Kašpárkům, Honzům, vodníkům i čertům mnohé z toho nacházíme. Ale nejen marionety, javajky či maňásky jsou typickými náměty. Známý je i jeho soubor s postavami ze Shakespearových her, který vydal pro své členy kroužek sběratelů v Antverpách. Autor se věnuje i portrétům. Vytvořil celou galerii od starořeckých dramatiků přes Shakespeara, Čechova, Vrchlického, Dýka až po herce Průchu, Wericha a další. Oblíbeným námětem jsou také postavy ze světových dramat: Orfeus, Hamlet, Harlekýn, antické masky ...

Vojtěch Cinybulk bere do ruky nevelký špalíček. Dělá tak s neskrývanou něhou a i hlas ztišil. Pociťuji výjimečnost okamžiku, v němž se sešly materiál, který po desetiletí utvářela příroda, a člověk, tvůrce, jenž zhruba stejnou dobu sbíral zkušenosti a vytvářel si názor na život, aby se v příštích dnech a týdnech „zhmotnil" v uměleckém díle.

Vojtěch Cinybulk rozeslal ze svého ateliéru radosti, která se rovná 859 lístkům exlibris a 498 novoročenek a další příležitostné grafiky. Kromě toho je autorem četných volných grafických listů. Trošku mě překvapila pečlivost, s níž si umělec eviduje své práce. „Mám na to sešit a v něm najdete všechno. Zatím poslední zápis je z 22. září 1985. Dělal jsem tehdy náčrt exlibris pro knihaře Jelínka." V hlase V. Cinybulka jsem vycítil stesk po práci. К rydlům se v posledních týdnech příliš nedostal. Zeptal jsem se tedy ještě na to, na co jsem po dvou hodinách pobytu v ateliéru V. Cinybulka už stejně tušil odpověď. — Co je pro vás nejdůležitější? „Kontakt s lidmi, zdraví a práce. To jsou sloupy, na nichž stojí můž život. Jeho smyslem se pro mě stala grafika."         Vladimír Sůva

Vyšlo in: Zprávy Spolku sběratelů a přátel exlibris, č. 4/1985