Homilie 25.09.2011: podobenství o dvou synech aneb řečí hodně, ale skutek utek

Dnešní podobenství o dvou synech (Matouš 21, 28-32) je různě vykládáno.

1. Někteří kladou důraz na větu „ale litoval a přece šel“ – tedy na lítost člověka, který nakonec poslechl Boží slovo a změnil své smýšlení i chování.
2. Další teologové a církevní otcové v něm viděli Židy a pohany v církvi (pohané do ní vstupovali častěji a Židé, kteří řekli Bohu ano nakonec Ježíš neposlechli a nepřijali).
3. Další teologové vidí v tomto podobenství rozdíl mezi náboženskou teorií a praxí.

Pro nás je hlavním smyslem podobenství o dvou synech výzva k aktivní víře a ke změně smýšlení !

Nestačí, sestry a bratři, že jsme pokřtěni, že jsme se několikrát prohlásili vědomě za křesťana, křesťanku (1. svaté přijímání, biřmování, sčítání lidu ...) ale přitom nežijeme podle Kristovy vůle, podle Kristových slov.

Toto podobenství nám připomíná, jak velkým nebezpečím může být pro nás duchovní strnulost nebo zdánlivá jistota spásy (křtem jsem se zabezpečil proti Bohu, co se mi může stát) anebo může u nás dojít k náboženské domýšlivosti, že my, „věrní“ křesťané pak můžeme hledět spatra  na novopohany, na vlažné křesťany či na různé sektáře. Stále by nám mělo znít v uších to Ježíšovo silné slovo: „Celníci a nevěstky vás budou předcházet do Božího království, protože změnili své myšlenky.“

Tohle muselo být pro pravověrné židy silné kafe: kolaboranti, kteří vybírali peníze, ze kterých se stavěli chrámy pohanským bohům anebo prostitutky, dcery židovského vyvoleného národa, které se prodávali římským okupantům.

Ale i my můžeme slyšet stále a stále o lidech, kteří jsou třeba mimo Církev a jsou mnohdy milosrdnější, lidštější a ochotnější pomoci a k dobrým skutkům, než mnozí křesťané, než mnozí členové církve.

Filosof Hermann Hess (+1962) byl náboženským člověkem, ale napsal, že ke svému náboženskému životu nikdy nepotřeboval Církev. To je i hit dnešních dnů: Bůh ano, církev ne.

A nemusíme se na tyto lidi hned dívat skrze prsty. Mnoho křesťanů má totiž spoluvinu na tom, že Kristova rodina, Kristovo tělo (jak církev nazýváme)  je chápáno spíše jako instituce, jako organizace, kam se vstoupí křtem, ale kterou pak její vlastní děti nemilují, nežijí pro ni a církev je pro ně až na posledním místě. Neidentifikovali se s ní, nesplynuli s ní a žijí někdy tak, že je to církvi k ostudě.

Sestry a bratři, naše víra nebude nikdy dokonalá a stále se musíme snažit o růst naší víry. I to je výzva dnešního evangelia. Ježíš Kristus říká: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království. Ale jen ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce", tj., kdo žije podle Božích slov a požadavků. Hodně křesťanů totiž toho hodně namluví, ale „skutek-utek“.

A zvláště evangelista Matouš byl na tohle hodně citlivý a ve svém evangeliu má jako červenou nit ten protiklad: HEZKÉ ŘEČI versus SKUTKY.

Sestry a bratři, křesťan má ze spojení s Bohem nalézat sílu a pohnutky k životu pro druhé.

Různé teologické spisy (sebevíc tlusté), nádherné bohoslužby (s maximálním množstvím kadidla), vznešené debaty na církevních sněmech a synodách či kroužcích či skupinkách u kostelů budou k NIČEMU, budou jen hrou v písku, pokud nám, křesťanům bude chybět ochota ke konkrétním činům pro druhé, pro společnost, pro církev, pro vlastní farnost.

To je poselství dnešního evangelia: dokud jsme na této zemi, máme ještě čas změnit své smýšlení, jako ten Syn, který zprvu neposlechl otce, ale pak toho litoval, rozmyslel si to a šel tam, kam ho Otec poslal. Kéž i nám k tomuto postoji dává náš Pán Ježíš Kristus světlo a sílu!

AMEN !

Alois Sassmann