Kněz Michail Orlov prožil těžké dětství. Narodil se na Ukrajině. Když mu bylo šest let, popravili komunisti jeho rodiče, protože ti byli křesťané. Starší sestra zmizela beze stopy z domu a jediné příbuzné, jakési tetě Lubě, se podařilo malého Michaila převézt z Ukrajiny do Francie. Tam vyrůstal, tam vystudoval na kněze. Po kněžském svěcení ho biskup vybral, aby působil jako duchovní v táboře pro uprchlíky z Polska a Ukrajiny a jiných států východní a střední Evropy, protože Michail znal několik slovanských jazyků a mohl tak prospět těmto lidem bez vlasti.
V soustřeďovacím táboře si kněz Michail brzy získal srdce emigrantů – ať už věřících či nevěřících. Od rána do večera chodil po barácích a všechny povzbuzoval a utěšoval.
V uprchlickém táboře byla ale jedna žena, která se mu vždy vyhýbala. Jakmile ho spatřila, tak utekla do svého baráku.
Jednou v noci někdo silně zabouchal na dveře u bytu kněze Michaila a oznámil, že právě tato Ruska má srdeční záchvat a umírá a aby jako kněz k ní přišel. Kolem staré ženy byl už houf zvědavců a žena stále jen vykřikovala: „Peklo, peklo si zasloužím.“
Kněz Michail poprosil lidi, aby odešli a nechali ho s umírající o samotě. Žena stále vykřikovala, že si zaslouží jen a jen peklo.
Kněz se ji snažil utěšit slovy, že Bůh je milosrdný a odpustí člověku každý hřích, pokud ho člověk vyzná a lituje ho. Ale žena se nedala odbýt a vykřikovala, že i lidé v nebi by jí zlořečili. Kněz jí utěšoval, že v nebi panuje jen láska.
Umírající se na něho zahleděla a řekla: „Vy takhle mluvíte, protože neznáte můj hřích. Když jsem byla malým děvčetem, všichni se mi smáli, že jsem z křesťanské rodiny. Když mi bylo 14 let, ve škole mi namluvili, abych udala rodiče, že jsou věřící a že se v noci tajně modlí před ikonou. A tak jsem rodiče udala. Rodiče uvěznili, odsoudili na smrt, zastřelili a spálili... Tehdy jsem byla ráda, že už se mi nikdo nebude smát, že jsem z věřící rodiny a že jsem pokrokový sovětský člověk. Ale dnes už vím, že jsem prokletá a půjdu do pekla.“ „Už roky a roky nosím v srdci to peklo. Proč já raději neutekla se svým bratrem Michailem do Francie? Ale já nemohla, neměla jsem pas.“
Kněz Michail zůstal otřesený celý bez sebe: ta stará žena, která před ním umírala s peklem v srdci byla jeho zmizelá sestra.
Tiše jí řekl: „Aničko, já jsem tvůj bratr Michail“. Stará žena se na něho podívala. Takhle už ji dávno nikdo neřekl. "Tak tys Michail, můj bratr?"
Pak mu s nesmírným smutkem řekla: „Tak, teď jsi slyšel můj hrozný hřích, že já mohu za vraždu našich rodičů.“
Michail jí řekl: „Sestro moje, Pán Bůh to tak zařídil, že já jsem vyslechl tvé vyznání a jako kněz Kristův mám tu moc Ti oznámit, že Bůh ti tvé hříchy odpouští, pokud jich lituješ“
„Lituji z celého srdce“
„A já tě tedy rozhřešuji ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Anna vzala do svých horkých rukou ruku svého bratra a křečovitě ji stiskla: „Ještě jedna věc mě trápí...co řeknu našim rodičům, až se s nimi setkám na věčnosti?“
Michail jí řekl: „To, co řekl marnotratný syn, když se vrátil domů: milovaná maminko, milovaný tatínku, zhřešila jsem proti nebi i proti vám....“
Umírající po něm zopakovala tato slova: "Milovaná maminko, milovaný tatínku.....zhřešila jsem proti nebi i proti vám." . Pak se jí ruce křečovitě sevřely.
Když kněz Michail viděl, že její hasnoucí oči se upřely kamsi do neznáma, jemně je zavřel. Jeho sestra naposledy hluboce vydechla a na její tváři se rozhostil hluboký pokoj.
Otec Michail klesl na kolena a modlil se: „Bože, dnes jsem viděl a zažil, co je to vzkříšení. Děkuji ti za tvou lásku.“
Neděle Vzkříšení, Tábor, 24. 4. 2011
Od roku 1995 jsem členem Společnosti přátel Zdeňka Buriana. Tento malíř mne fascinuje již od mých dětských let.
Od roku 2013 jsem členem Českého sdružení přátel betlémů.
Od roku 2004 jsem členem spolku HADASA Tábor na obnovu života, památek a odkazu táborských Židů.
Od roku 2014 jsem členem Spolku sběratelů a přátel exlibris:
Od roku 1995 jsem členem Sdružení přátel Jaroslava Foglara:
